Někdy si říkám .. kdy se vlastně taneční parket změnil ve světelný ateliér? Kdy se z místa, kde mizí čas a kde hudba pohlcuje všechny smysly, stalo místo plné obrazovek a natažených rukou?
„When did filming the drop become more important than feeling it?“ ptají se v kampani slavného klubu Amnesia Ibiza. Stejně tak i další jejich provokativní otázky „When did the dancefloor turn into a content studio?“ nebo „When did being seen replace being present?“ míří přesně na trend, který v posledních letech změnil atmosféru klubů a festivalů po celém světě.
No phone on the dance floor. Zní to jako jednoduchý zákaz, ale možná je to spíš výzva. Výzva vrátit se zpátky. Vrátit se zpátky ke kořenům, jak by někteří řekli. Vrátit se k tomu, proč na akce vlastně chodíme. Ne proto, abychom měli „materiál“ – protože ruku na srdce, kdo z vás se opravdu dívá na videa z akcí? Chodíme tam přece proto, abychom něco prožili, cítili a byli přítomní v okamžiku.
Na jedné straně chápu, že chceme sdílet vzpomínky – vždyť jak jinak ukázat kamarádům, že jste včera tančili na svého oblíbence, než skrze krátké video na Instagramu? Ale na druhé straně .. kolik okamžiků nám uniká jen proto, že je prožíváme přes malou obrazovku místo abychom je opravdu žili?
A přitom vím, že s tím sama trochu bojuju. Dělám sociální sítě pro rave.cz, na akcích natáčím a fotím, protože chci tu atmosféru přenést dál. Navíc jsem fotografka, ne profík, ale foťák je moje hobby, které jde ruku v ruce s tím, co dělám. Takže zatímco toužím po parketu bez mobilů, sama patřím k těm, kdo občas sledují hudbu přes hledáček.
A tak mě napadá. Jak to vlastně vidí ti, kteří stojí za mixem nebo organizují akce a sledují publikum z druhé strany?
Položila jsem jim jednoduchou otázku: Jaký máte názor na hnutí „No phone on the dance floor“?
Matyáš Ožana (Fabric Ostrava)
Osobně se mi to líbí a líbí se mi i přístup německých klubů, kde je to standard a na vstupu přelepují čočky telefonů a hlídají to. Každopádně v ČR je to trochu jiné, jiný kraj, jiný mrav. Obecně mi nevadí, když si člověk udělá památeční fotku s partičkou nebo krátké video svého oblíbeného umělce, protože to může být i fajn promo pro klub, event nebo umělce.
Ale upřímně, je otravné, když někteří „suplují“ práci aftermovie týmů nebo fotografů a točí pomalu celou show a sledují ji skrze obrazovku. Nejen, že ten záznam není kvalitní, ale hlavně to kazí atmosféru – lidi netančí, ale natáčí a z DJ se stává tak trochu opička v ZOO. Někdy z těch videí až mrazí, protože člověk vidí plný klub, kdy se vlastně baví a tančí DJ, a dav před ním jen stojí a čumí do telefonu. Je to trochu zvrácené.
Kdyby lidé méně točili a víc se bavili, měli by z párty daleko lepší pocit a podle mě i lepší vzpomínky – ne v telefonu, ale v hlavě. A ty si budou pamatovat déle. Protože kdo si kdy zpětně pustil video natočené na akci? Čest výjimkám.
Marek Kapias (COAL Festival)
Mám na to vlastně několik pohledů. Jako promotér je fajn, že lidi něco z eventu sdílí… ale nestačí opravdu jedna krátká vzpomínka?
Jako DJ naštěstí nezažívám to, co Keinemusik nebo Carola na Ibize, kdy kolem sebe vidí jen natažené ruce s telefony. Musí to být hrozný pocit, když lidi ani netančí a nereagují na to, co se děje a co slyší. A jako návštěvník? To všem kazí dojem z párty. Neužiju si hudbu, nejsem soustředěný, mám v hlavě pořád pocit, že jsem na síti, a přitom nejsem tady a teď. A to je přece to nejlepší v životě – být přítomný.
Nejsem zastánce vyložených zákazů, ale určitě jsou místa, kde by to omezeno být mělo. Je to začarovaný kruh a těžko odhadnout, jaké následky to s sebou nese. Jestli třeba odliv lidí, protože nemůžou natáčet, nebo menší dosah na sítích. Na druhou stranu v Berlíně jsem zažil na vlastní kůži, že to je naprostý standard a funguje to.
Naštěstí u nás na COAL Festivalu máme skvělé publikum, které si většinou užívá moment a těch zvednutých telefonů vidíme málo. Díky za to!
Pao2nine (Liquidators crew, Brno)
Jako návštěvníci bereme zákazy telefonů na parketu kladně – je to příjemná změna a zážitek je pohlcující, když člověk netahá každou chvíli mobil z kapsy.
Jako pořadatelé to ale na našich akcích nezakazujeme. Hrajeme moc niche hudbu na to, aby nám na mejdany stály fronty až na Rohlenku, a jakékoliv organické promo z návštěvnických storíček, reelsek a fotek by pro nás byla škoda sabotovat. Navíc máme obecenstvo už vyzrálé a víme, že si k nám lidi nechodí točit celovečerní filmy na TikTok místo toho, aby tancovali. Takže to vlastně ani ničemu moc nevadí.
Nancy
Je to otázka, která ve mně vyvolává rozpor – jsem DJka, ale zároveň se věnuji marketingu a sociálním sítím. Vidím to tedy ze dvou úhlů.
Letos v září jsem hrála v Německu po boku svého přítele Marca Remuse a tohle téma jsme tam řešili. Chtěla jsem mu natočit nějaká videa na promo, ale mávnul rukou, ať telefon zahodím. Byla jsem skoro jediná, kdo ho držel. Udělala jsem, co bylo potřeba, a mobil uklidila. V technu se tohle nikdy moc nedělalo – občas si člověk vyfotil oblíbeného umělce pro památku.
Ale mladší generace, která přišla po mně, už hrála jiný styl, a tam měl telefon snad každý. To je přesně ten rozdíl – generace a nový „hard techno / neo rave“ boom. Nejsem velký fanoušek. Občas si něco natočím kvůli propagaci, ale to, co se dnes děje – třeba na Ibize nebo v pražských klubech – je šílenost.
Viděla jsem videa influencerů z akce v klubu Epic a tam je krásně vidět, o čem se bavíme. Dnes už to u mnohých není o hudbě, ale o marketingu a vydělávání peněz propagací. Rozumím tomu – promo je dnes nedílnou součástí scény – ale myslím, že už to přeháníme. Mladí lidé jdou na party proto, aby si natočili video na TikTok, ukázali, co mají na sobě a kde byli. Hudba je často vedlejší.
Tahle doba podle mě není úplně v pořádku. Odpověď je tedy jasná: No phone on the dance floor!