Léto, sluníčko, vychlazený drink nebo pivko, skvelí priatelia, pohoda, a k tomu pořádná nálož výborné muziky. Toť ve zkratce hudební festivaly, které jsou nedílnou součástí nejen mého života.
Uplynulý víkend se odehrál jubilejní desátý ročník Grape Festivalu, jednoho z největších v Čechách a na Slovensku a já měl tu čest jej navštívit poprvé. Rozhodnutí o účasti padlo doslova jen pár dní před začátkem, a jelikož bylo vyprodáno, nastal trochu shon v podobě shánění lístků. Vše ale dobře dopadlo, a tak jsme v pátek odpoledne vyráželi ve dvou z Brna na letisko do Piešťan vstříc novým zážitkům, spojeným s tímto festivalem. Po příjezdu jsme pohodlně zaparkovali poměrně blízko areálu (tímto zdravím naše slovenské kolegy, kteří nám drželi místo), něco málo popili a vyrazili do víru dění.
Jelikož je každý ročník spojen s deštěm, případně bouřkou, připravili si pořadatelé efektní aranžmá hlavní brány festivalu. Ta se skládala z pásu nad hlavami visících dlouhých červených popruhů, které o sebe narážely a cinkaly, dále mírného deštíku, který v panujících vedrech přisel vhod a burácení hromů, takže se při prvním průchodu nejen mně stalo, že jsem se okamžitě otáčel, jestli opravdu nepřichází bouřka, v noci nechybělo ani efektní nasvícení 🙂 Areál byl celkově členitý a po pár minutách se v něm dalo bez problémů zorientovat.
Jeho veličenstvo Henry S.
Jelikož nás netlačí čas, po průzkumu areálu se vracíme zpátky k autu, ještě vegetíme a poté se vracíme nadobro zpět. Na „naší“ 365.BANK stage stíháme skvělé hutné valivé techno od maďarského DJe a producenta Imre Kiss. Poté na Suzuki stage, obřím „otevřeném stanu“ pro několik tisíc lidí půlhodinku energické show australského písničkáře Dub Fx a zpět na „naší“ také posledních pár minut setu rakouského matadora a v poslední době mého čím dál většího oblíbence, Phillipa Strauba. V jednu hodinu pak začíná vystoupení, které jsme měli možnost zažít loni na Apokalypse na třetím podiu.
Slyšeli jsme ho také tři týdny zpátky, kdy od čtyř odpoledne na tři hodiny totálně zhypnotizoval dav v Budapešti. A i když si odpoledne po příjezdu na festival při basketu poranil kotník, nic mu nezabránilo nás zhypnotizovat i tentokrát. Henry Size & Band! Parádní Henryho produkce! Živé vokály! Elektronická bicí mašinka! Neskutečná atmosféra! Excelentní zvuk! Zatím vystoupení roku, které půjde jen těžko překonat.
Po téhle náloži se několik minut vzpamatováváme, obcházíme další podia a ve tři v noci končíme na Suzuki stage. Naše další želízko v ohni předvádí o něco svižnější a tvrdší tvář, než na jakou jsme zvyklí, ale švýcarské duo Adriatique mě osobně hodně baví.
Bez bouřky to není ono
Druhý den začínáme lehčí pozdní snídaní a ze začátku máme trochu problém si vybrat. Ne že by nebylo z čeho, právě naopak. Na Grapu si vybere opravdu každý. Nesmí chybět slovenské speciality (domácí buchty, halušky, podpecníky, …), různé variace masa, burgrů, gyrosů, nudlí, rybí a já nevím, čeho všeho ještě. Na své si pochopitelně přijdou i nemasožrouti, my nakonec vybíráme stánek s bohatým výběrem ovoce. Samozřejmostí je pak široká nabídka tekutin, které bylo nutno v tomhle „saharském“ počasí doplňovat. Pro těch více jak dvacet tisíc lidí opravdu královská nabídka. Následuje koupačka v nedaleké Horné Stredě, dějišti legendárních BeeFree, trocha spánku a hurá opět na to.
Na „našom stejdžu“ do sedmi tvrdili muziku bratia Bad Mojo & Michael Priest. Těsně po mém příchodu spustili pánové slušnou nálož hutného zlámaného techna a já myslel, že už takhle brzo umřu blahem. Zhruba za hodinku mě ale nadšení opouští, prichádza každoročná tradícia, pořadatelé na světelných tabulích, sociálních sítích a skrze mobilní aplikaci zavčas informují o přicházejícím dešti, později bouřce a úpravách v programu (za tohle všetky palce hore, perfektně zvládnutá komunikace), a tak tak se stíháme zpět schovat se do auta.
Po necelých dvou hodinách se vracíme zpět, Maďar Tolo a bohužel také český zástupce Schwa nevystoupili, program na „naší“ pokračuje maďarskou dvojicí Peter Makto a Gregory S. Příjemné housové rytmy nás vyprovází na hlavní podium, kde mají o půl dvanácté začít Rudimental live. Pořadatelé sice opět s předstihem informují o posunutém začátku, koncert ale začíná o dalších patnáct minut později, ve kterých rozčarován z posunu programu a miliardy lidí začínám slušně nervit. Už jsou ale tu, začíná show a Rudimental to skvěle rozjíždí. Přichází další lehké rozčarování ze zvuku, který byl celkem potichu a basy aby člověk pohledal, podle ohlasů na sociálních sítích jsem rozhodně nebyl sám. Jelikož ale za pár minut začíná jinde něco, co si rozhodně nechci nechat ujít, prodírám se nekonečným davem zpátky na „trišesťpeťku“.
Mad Max
To, co následovalo mezi půl dvanáctou a půlnocí, se těžko popisuje. Půlhodinu mi běhal mráz po celém těle a měl jsem neustále střídavě chuť brečet štěstím a řvát totálním nadšením. Totiž to, co předváděl Max Cooper, bylo neuvěřitelné. Byl to sice „JEN“ DJ set, ale jak on dokáže s takovým citem vybírat tracky, míchat je do sebe, hrát si se zvukem, živě ho brousit k dokonalosti a mít k tomu perfektní videoprojekci. Fantazie! Uff!! Po půlhodince se sice stage více zaplnila a Max lehce zrychlil a přitvrdil, ve finále to ale pro mě byl druhý vrchol festivalu. Připočíst se totiž musí sice lehce více nahlas, ale jinak po všech ostatních stránkách fantastický a fantasticky vyladěný soundsystem značky VOID. Štyry sady reprákov umístěné v rozích stage to do nás praly hlava nehlava, od této chvíle nechci slyšet nic jiného 🙂
Po Maxovi jsem byl zvědav na další livko, na hlavním podiu mě ale Jon Hopkins moc nebral a tak jsem ještě před odchodem během necelých dvou hodin stihl zažít neskutočnú atmošku při setu krále zlámaných beatů Andy C, konec setu srbské techno královny Tijana T a z posledních sil půlhoďku tvrďáren z pod rukou Daniela Averyho.
Nuda nehrozí
Co se týká mimohudebních aktivit, těch nabídl festival opravdu hodně. Již jsem zmiňoval možnost nedalekého koupání, bohatou nabídku jídla a pitiva. Kromě toho jste si mohli dlouhé chvíle zkrátit třeba závody v autíčkách v Suzuki autodromu nebo třeba nechat udělat nový účes v Rowenta kadeřnickém stanu. Na své si mohli přijít i vyznavači stolního hokeje, virtuální reality, nadšenci do cvičení měli k dispozici posilovnu, chybět nemohly ani ping pongové stoly a basketbalové koše (Henry Size by mohl vyprávět) a kdo přijel na festival na kole, mohl si ho odložit a nechat seřídit v Kellys Bicycles bike parkingu. Prostě nudit se nešlo 🙂
Závěrem bych, což snad bylo poznat z přechozích řádků, dodal, že se mi na Grape Festivalu fakt fest líbilo. Počas celého festivalu na Vás dýchala skvělá uvolněná přátelská atmosféra, a pokud se v lineupu v budoucnu objeví podobná lákadla jako Henry Size nebo Max Cooper, rozhodně budu uvažovat o další návštěvě, tento festival rozhodně za další návštěvu stojí.