Již posedmé se letos na březích balatonského jezera konal festival B my Lake. Po loňském ročníku, kdy museli pořadatelé opustit zavedený prostor Zamárdi a s novým v Keszthely se nepoprali úplně ideálně, proběhlo tento rok opět vše na výbornou.
Ti z vás, kteří ještě nemají s tímto festivalem čest, vězte, že B my Lake je festival “klasického střihu”. Hlavní stage pro vyznavače techna, druhá menší pro příznivce lehčího techna a housu a pak třetí denní, laděná do lehčích housovějších rytmů. K tomu nesmí chybět pár stánků s jídlem, bary, toalety a nějaký ten merchandising. Nějaké menší atrakce by se sice našly, ale žádné pompézní jako třeba ruské kolo nebo třeba ohňostroje, na tohle na B my Lake opravdu není nikdo zvědavý. Co se týká programu, na své si přijdou jak vyznavači tradičních jmen, tak i hledači těch méně známých či úplně neznámých.
Den nultý – tvrdé techno vládne všem
Již tradicí je nultý den, kdy jede pouze hlavní podium (vlastně kromě loňska) a letos to byla řádná palba hned od začátku. O půl deváté nastoupila předvést svou vizi techna italská dvojka Boston 168 live a nikoho nenechali na pochybách, že dnes se celou noc pojede řádně od podlahy. Svižný tvrdší kopák, spousta zvuků, často i acidových, linoucích se z jejich mašinek, bylo to výborné. Trošku mi svým stylem připomínali Woo York, které jsme objevili právě na tomto festivalu dva roky zpět.
Po pánech z jihu Evropy přišla na řadu lady ze severu, Angličanka Paula Temple. Zatím jsem ji neměl šanci slyšet a hodně jsem se těšil, i když jsem měl obavy, jestli mě její ďábelské tempo bude bavit celé dvě hodiny. Bavilo, hodně bavilo. Paula se s ničím nepárala a předvedla její obvyklou jízdu, velice tvrdé rychlé techno, často industriální a ve finále vyhnané snad až do tekkna.
Po této dvojkombinaci jsem si musel na chvíli odpočinout a z dáli sledoval vystoupení francouzské vycházející hvězdy. Mladík, který si říká I Hate Models, hrající se šátkem přes půl obličeje, to začal také slušně rubat. Pro mě to ale bylo už jen takové “tupé bouchání“, takže se zvedáme a jdeme šetřit síly na další dny. Dax J a Charlotte de Witte prominou.
Den první – Drumcode, Andrey a ti druzí
“Druhý“ den mam já osobně velice jasno. Hlavní stage je tuto noc vyhrazená labelu Drumcode, jehož současnému zvuku nějak nemůžu přijít na chuť, a tak se zde zastavuji na pár vteřin až při odchodu.
Abych ale nepředbíhal, do areálu se dostáváme přesně v deset večer a já ihned utíkám na vedlejší stage zkontrolovat stav zvukového aparátu. Opět a zas dostávám skvěle vyladěný dynamický zvuk s perfektními basy. Toho také náležitě využívá Švéd Arkajo live. Skvělý silný zlámaný beat, do toho zasněné melodie. Poté méně melodií, více perkusí, poslední třetina další melodie a já jsem opět ve svém živlu.
V jedenáct večer pak nastupuje DJ, který mě zatím nikdy nezklamal a především loni předvedl první večer na vedlejší stagi krásnou šestihodinovou pouť hudebním vesmírem. Andrey Pushkarev. Stále ještě v drtivé většině hrající z desek. Opět skvělá selekce. Tentokrát tříhodinový set byl lehounce rychlejší, než na co jsme zvyklí, ale mně osobně to vůbec nevadilo, opět maximální spokojenost.
Den druhý – matadoři a dravé mládí
Letos se pořadatelé vytasili s novinkou v podobě tzv. “sunset” setů začínajících v šest odpoledne, takže předposlední den nám šichta začíná už hodně brzo. Kdo by ale odolal lákadlu v podobě jednoho z největších velikánů světové scény. Ten sice začíná s půlhodinovým zpožděním, ale vše je prvním trackem zapomenuto. První deska, lidi šílí a Sven Vath nahazuje svůj typický spokojený úsměv. Opět skvělá selekce s jedinečným stylem mixu. Zhruba ve dvou třetinách jdu omrknout menší stage, kde pro pád nadšenců pouští pěkné housíky domácí dvojka Secret Factory.
Samozřejmě jsem si nemohl ujít konec svenova vystoupení, tohle jsem ale nečekal a myslím, že nikdo z přítomných. Papá nám víceméně nahradil komplet zpoždění a vykouzlil nezapomenutelný závěr. Legowelt – Disco Rout (Younger Rebinds Remix 2), poté Fairmont – Gazebo (Patrice Bäumel Remix), pak starší pecka Roman Flugel – Geht’s Noch?, a jako poslední klidnější, ale přesto skvělý track Zoo Brazil – Maxwell. Tohle ultimátní kombo skoro způsobilo davové šílenství a papá opět dokázal, proč se tak dlouho drží na špici 🙂
Jelikož pak pro nás nastala trošku “díra”, vracíme se zpátky, doplňujeme síly a na druhou hodinu se vracíme, abychom tuto noc dožili na vedlejší stagi. Od dvou do čtyř do nás drtí Sasha svou vizi progresivního housu, další skvělost, to ovšem ještě netušíme, co nás čeká jako finále.
Od čtyř do šesti se odehrálo asi to nejlepší a nejkrásnější vystoupení letošního ročníku. Angličan, toho času žijící v Los Angeles, Chris Barratt alias Eagles & Butterflies. Pomalejší tempo, skvělé mixy, ale hlavně nezaměnitelný rukopis jeho tracků, kterými prokládal tento skvělý set. Techno, house, downtempo a další styly, to vše najdete v jeho tvorbě, která nezná hranic. Dvě hodiny hudební blaženosti, východ Slunce nad Balatonem, k tomu předposlední track Bicep – Glue a já šel málem do kolen. Je konec, a kdyby v tomto okamžiku skončil celý festival, byla by to dokonalá tečka.
Den třetí – drtivý závěr
Konec ovšem ještě není, čeká nás finále, na které si pro nás pořadatelé připravili hodně silné obsazení. Sunset set dostali na starosti dnes už velice známí Mind Against. Slyšeli jsme zhruba poslední hodinu a trochu litovali, že jsme se nehecli o něco dříve, předvedli se ve skvělé formě. V deset večer pak začíná vystoupení, které někteří z naší výpravy později ohodnotili jako číslo jedna letošního ročníku.
I já jsem byl nadšen, jelikož Recondite live svou hodinu využil dokonale. Svůj techno “koncert” začal opět klidněji, aby postupně přitápěl pod kotlem a ke konci už do nás hustil svižnější a tvrdší techno. Parádní vývoj, spousta nového materiálu a zvuk vybroušený k dokonalosti. Tomu napomáhal i opět perfektní zvuk na hlavním podiu, skvěle řešený světelný park a výborné projekce.
Co už ovšem nebylo tak výborné, byla přicházející bouřka, která se však ve finále areálu víceméně jako zázrakem vyhnula. Následující hodinu a půl proběhne pouze pár silnějších přeháněk, pro jistotu se schováváme na druhé stagi na baru a vracíme se zpět na poslední půl hodinku Stephana Bodzina live, který neurazil, ale ani nenadchl, jelikož v poslední době nemá již čím moc překvapit.
Po něm už přichází pro nás opravdové finále festivalu. Majitelé dnes už notoricky známého labelu Afterlife, Tale of Us. Přiznám se, nečekal jsem od nich zázraky, ale pánové předvedli to, kvůli čemu jsou tam, kde jsou. Táhlé gradace, hrátky se zvukem, pro někoho možná nuda, pro mě skvělé zakončení festivalu. K tomu nám odcházející bouřka poskytla nad hlavní stagí efektní přírodní světelnou show, no co víc si přát 🙂
Jak jsem již zmínil v úvodu, letošní ročník proběhl bez chyby, počasí vyšlo skoro na jedničku a všichni vystupující odvedli skvělé, místy nadpozemské výkony. Prostě starý dobrý “býmajlejk” 🙂
supr report!
Dik 🙂