Ještě před pár týdny jsme si nedovedli moc představit digitální hudební festival. Ještě před pár dny jsme si nedovedli moc představit multižánrový a vícescénový digitální hudební festival. No ale když už něco bratři Michiel & Manu Beers dělají, dělají to pořádně – a to včetně oficiálního afterfilmu!
Tomorrowland 2020 se uskutečnil on-line, formou digitálního festivalu Around The World s podtitulem The Reflection Of Love – Chapter 1. Proběhl na virtuálním ostrově Pāpiliōnem, který netradiční formou nabídl asi to nejlepší ze současné taneční scény. Předvedl špičkové světové technologie digitální grafiky, 3D designu, herní filmové tvorby a zvláštních efektů. O víkendu 25. a 26. července jej pomyslně navštívily stovky tisíc fanoušků elektronické hudby, kteří se bez ohledu na hranice a překážky stali svědky premiérového kroku do budoucnosti. Digitální festival se zhmotnil jako odpověď organizátorů na koronavirovou krizi, která neumožnila uskutečnit podle původních plánu dvě víkendová vydání epického festivalu na magické půdě belgického rekreačního střediska De Schorre. Partypeople si intenzivně žádali něco zvláštního a inspirovali tak vznik zbrusu nové platformy. Připojit se na ni bylo možné prostřednictvím počítače, notebooku, chytrého telefonu či tabletu – bez potřeby nějakého speciálního VR vybavení. Hudba zněla z 8 různých stageí, na výběr bylo mnoho zajímavých webinářů, her a workshopů. Festival byl on-line přístupný mezi 16 hodinou odpoledne a 1 hodinou v noci po oba víkendové dny. Pracovalo na něm několik set členů crew po mnoho týdnů, prakticky od té doby, co bylo zřejmé, že se původní plán festivalu nemůže udát. A zvláště některé jejich výstupy byly opravdu vydařené, například mainstage zabíraná 38 různými virtuálními kamerami nebo krásná aurora, polární záře nad ní. 280 tisíc virtuálních postav aplaudovalo výkonům umělců, které byly klíčovány ze 4 studií po celém světě (Boom, LA, Sao Paolo, Sydney). Scény běžely na enginu Unreal, s desetinásobkem polygonů oproti průměrné moderní počítačové hře. Každé pódium pracovalo s 16 čtverečními kilometry, na kterých se objevovalo například 32 tisíc stromů. Paráda!
První festivalový den, v sobotu, hlavní scénu rozjel Oliver Heldens z Holandska a po něm belgický Lost Frequencies. Následoval Alan Walker (který odevzdal téměř čistý producentský výkon a zazářil zejména prostřednictvím neuvěřitelného tracku Hans Zimmer – Time ve svém vlastním remixu), Afrojack, australské sestry Nervo (jejichž závěrečné Like Home bylo více než symbolické), Paul Kalkbrenner, zpěvačka Katy Perry (která vystřihla svoje best of), šílený Steve Aoki (kterého na stagei doplnil AJ Mitchell v rámci společné skladby Imagine), v hlavním čase Armin van Buuren (v – až na jednu jedinou výjimku – čistě producentském setu) a ve finále úřadující vítězové DJ Mag Top 100 DJs Poll, bratři Dimitri Vegas & Like Mike. Na stagei Atmosphere Afterlife perlili Dixon a Stephan Bodzin (který zahrál Zimmerův Interstellar ve vlastním editu), na scéně jménem Core potom Adam Beyer (potěšil legendární The Age Of Love) a Charlotte De Witte (závěrečná pecka DJ Visage – Formula v Hockenheim Club Mixu byla moc!). Stage Cave přivítala Carnage a Modestep, Elixir ovládnuli Fedde Le Grand či Robin Schulz. Velkou digitální halu Freedom totálně ovládl Eric Prydz, kladně ale zaujal také Jack Back (a jeho opravdu skvělé Overtone a Pelican), světovou premiéru si odbyl VER:WEST (což je Tiëstův alias, pod kterým právě vyšel nový singl 5 Seconds Before Sunrise) a nechyběl zde ani Claptone. Scénu The Wall ošéfovala harder stylez společnost Q-Dance, poslední a nejmenší Moose Bar nabídl horskou atmosféru.
Druhý festivalový den, v neděli, dostali příležitost rozehřát Mainstage tribalhouseoví Sunnery James & Ryan Marciano. Po nich byli k vidění Vintage Culture (v čistě producentské sadě), Timmy Trumpet, Don Diablo, Kölsch nebo populární David Guetta (vrcholem jeho setu byl bezesporu song Daft Punk – Rollin‘ & Scratchin‘ s acapellou Madonna – Music), ikonický Tiësto (nostalgicky jsme při písni Split zavzpomínali na zrušené Ultra Europe) a celý festival na Mainstage uzavřel Martin Garrix (z jeho tvorby mám nejraději spolupráce s dvojicí Matisse & Sadko, z nichž Martin do svého setu zařadil pecky Forever a Together). Na Atmosphere kralovala Amelie Lens, na Core potom Joris Voorn a Patrice Bäumel, na Cave rozhodně Netsky a San Holo (ano, nakonec dal Light). Ze scény Elixir jmenujme Laidback Lukea, Freedom byl tentokrát ve znamení trancu z rukou Dash Berlina (nemohl pominout Till The Sky Falls Down), MaRLo (který zahrál ve svém remixu Ian van Dahl – Castles In The Sky!), NWYR a Vini Vici (pochopitelně včetně megahitu Great Spirit). Ani v neděli nechyběla The Wall a na ní Q-Dance, tentokrát zastoupená například jmény typu Coone či Wildstylez. A znovu se hrálo i u Moose Baru.
Podtrženo, sečteno, subjektivně hodnoceno, nejlepší výkon z celého festivalu podal švédský král Eric. Presentoval svůj koncept [CELL.] s neuvěřitelnými synchrovizuály, pečlivě vybudovaným příběhem a mocným drivem. Na okamžiky, kdy zazněla Pryda – Sunburst a za DJem zazářilo slunce, nebo na závěrečný euforický Nopus dlouho nezapomenu. Staly se pro mě určitým symbolem tohoto prvního ročníku digitální verze pohádkového Tomorrowlandu. Bravo, Ericu, opět jsi je všechny deklasoval 🙂
Lidé zítřka, People Of Tomorrow, bez přehánění psali historii. Každý si ty okamžiky mohl užít po svém. Někdo vzal před velkou obrazovku celou svou rodinu včetně dětí, někdo uspořádal grilování s dobrým jídlem a pitím na zahradě, někdo se účastnil ze svého balkónu při pohledu na reálný západ slunce. Ano, vstup nebyl zdarma, těch pár euro mi ovšem osobně přišlo jako hodně férový příspěvek za tu obrovskou snahu pořadatelů, která, myslím, nemá obdoby a zaslouží si ocenit. Až do středy 12. srpna je obsah festivalu exkluzivně dostupný na Relive Platform za cenu 12,5 eura. Doufám, že jste si party užili jako já – když už se jí nelze zúčastnit fyzicky, nač plakat nad rozlitým mlékem a nepobavit se alespoň vzdáleným přístupem – svět nekončí, neklesejte na mysli – opatrujte se a dávejte na sebe pozor 😉 #hope2021